2 roky a období vzdoru.
Ahoj holky, malému budou dva roky a prožíváme období vzdoru tak se jdu vypovídat aby se mi ulevilo. Už nevím jak na něj. Aplikuju vše možné - křik, plácnutí, ignoraci. Většinou nezabírá skoro nic. Dost často vypadá jako by si snad něčeho šlehl a začne reagovat až mu naplácám na zadek :n: . Venku se vždy otočí a jde jinam a tlemí se mi do očí. Pak mi třeba visí za ruku jako hadr a tlemí se - to už jsem ho minule pustila na zem a odešla - tak se nakonec zvedl a přišel. Kamkoliv jdeme na WC aj. tak se dere ven a chce odevšad utéct - naučil se totiž otvírat dveře. Při jídle mlátí lžící snad do všeho kam jde. Plive a prská. Začal věčně někde kvičet jak podsvinče. Joo a vrcholem je to když se naštve klekne si a mlátí hlavou o zem - to je něco to pozorovat, prvně lehce, pak se rozpřáhne a flákne hlavou vší silou o zem. Pořád čekám kdy to přejde a zatím to vypadá že období kdy je v tranzu a je mu vše šumák je čím dál častější. Hezký večer holky :a:
In reply to pevné nervy a pevnou vůli by chytra dagmarka
Ahoj, díky moc za rady, asi je to hodně o té důslednosti, za 14 dnů začne hlídat babička tak mám taky strach aby se jeho chování nezhoršilo, pokouším se být důsledná, ale jak mi ujedou nervy tak mi to nejspíš moc nejde, chce to asi dost tréningu :). Kout jsme ještě nezkoušeli, i když omluvit to se mi musí, už proto aby se to naučil vůči ostatním dětem. Zrovna dnes neusnul po obědě tak pokouší co vydržím, v kuchyni když jsem vařila tak mi celou dobu vysel někde u zadnice či šlapal na nohy, no pokouším se ho co nejvíce do všeho zapojit, ale vždycky to nejde. Hezký den :a:
synkovi jsou skoro 4 a po zkušenostech s ním bych rozhodně doporučila co nejméně aplikovat plácání. Na našeho mladýho to platilo zhruba do roka a půl jako signál, že se něco nesmí. Od roka a půl to bere jako signál "tohle je normální" a měla jsem pak velký problém odnaučovat ho, že nesmí bouchat jiné děti. Mnohem víc se mi osvědčilo tvářit se, že mě jeho chování nerozhodilo. Jakmile jsem na záchvat reagovala ať pozitivně (snahou rozmluvit mu to) nebo negativně (plácání, křik), vždycky to jen prohloubilo jeho hysterčení.
In reply to synkovi jsou skoro 4 by ha.nka
děkuju ;) , když jsem četla dnešní článek o té terorizující holčičce tak jsem v klidu, mám hodného chlapečka co to jen zkouší a člověk se jen musí naučit jak na něj aby to bylo dobré na všechny strany :€s€:
In reply to by anonymous_stub (neověřeno)
Ahoj, toho se bojím, že bude i hůř :). Když je zrovna v klidu (nemyslím sezení - to on zrovna přes den na zadnici moc neposedí) tak je taky tak hodnej, ale těch chvilek je míň a míň. Pořád si říkáme, že to k tomu asi i patří, že je to hold neposednej zlobivej kluk. Jooo ale někde jsem četla že když se takhle vyřádí už malej tak prý mívají klidnější pubertu - no na to jsem tedy zvědavá :s: :a: . Jinak je to asi i o povaze to máš pravdu, manžel dost často přiznává že je nesamostatnej po něm, že vymýšlí samé lumpárny to prej má taky po něm, nespavej je taky po chlapovi, jen doufám že pesimista po něm nebude a bude veselé povahy po mě. Hezký den :€s€:
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
znám to velmi dobře, synek měl opravdu šílené období od 2 do teď 4 let a stále to ještě mírně trvá. Neposlouchal, dělal si co chce, kňoural, mlátil věcma. No jediné co doopravdy funguje je naprostá a 200% důslednost. To znamená, když něco zakážeš tak to zakážeš, když po něm něco chceš, tak to bude muset udělat. Pamatuju si jeden den, kdy jsme bojovali kdo z koho asi 6h v kuse. Pořád jsem ho vracela do kouta dokud se neomluví a škodu nenapraví, pokaždé vyšel omluvil se a na opravu řekl NE. Tak tam šel znova. Opravdu bylo na něm vidět, že to je klíčový boj o tom, kdo bude doma vládnout. V té době jsem byla svobodná samoživitelka, takže nervy kolikrát fakt nadranc.
Nevím plácání po zadku pro něj byl signál, že už to přehnal a opravdu mě rozzlobil, spíš připomenutí hej vzpamatuj se, ale nejvíc platil kout, běž do kouta a rozmysli si cos provedl. Ze začátku tomu moc nerozuměl tak jsem mu pomáhala, vyšel ven, objali jsme se pomohla jsem mu říct, že se omlouvá a za co aby chápal proč tam je.
Někde to je popsané, myslím výchova šťastných dětí, nemůžeš to brát doslova ale pár dobrých nápadů a metod tam je.
Nevzdávej to, buď důsledná a zapoj všechny co jsou s ním v kontaktu, manžela, své i jeho rodiče. Táhněte za jeden provaz ono to přejde neboj.
Dáša