13./14. týden těhotenství aneb shrnutí 1. trimestru

Tak to bychom měli - na těhotenské průkazce 13+, za sebou 1. screening, 3x sono, s miminkem (provizorně pojmenovaným Fazolka, Fazole) už jsme se vzájemně oťukali. Fazolka měl/a před 5ti dny (15.12.08) tyto hodnoty:
CRL: 68,50 mm (13+1)
BPD: 22,60 mm (13+2)
NT: 1,10 mm = 0,65 MoM

Máme nosní kostičku, riziko T21 (downův syndrom) je 1/7150, což je paráda. Také nás paní doktorka ujistila, že miminko je pouze jedno. Navíc "s akcí odpovídající 13 + 1", ačkoli propočty odpovídají spíše 12 + 3, že bysme měli náskok? :)

A jelikož bych si chtěla časem připomenout průběh těhotenství včetně krušných začátků (to abych mohla opět zasvěceně poučovat další nadcházející matky), zde je krátké shrnutí:
Oproti minulému těhoteství, na které jsme až po několika týdnech, jsem si tímto byla jistá prakticky okamžitě. O to déle trvala doba, než bylo možné udělat si test. Čárka byla sotva viditelná, ale mě to celkem stačilo. S návštěvou gynekologa jsem nijak moc nespěchala. O nic nešlo. Další přírůstek jsme sice neměli v plánu, ale když se daří, tak se daří ;) Manža se sice neskákal radostí do stropu, ale asi po týdnu si na novou vizi budoucnosti zvyknul. Poté definitivně zažehnal moje denodenné intenzivnější deprese. Ty samozřejmě pocházeli z faktu, že menžel nesdílí okamžitě mé nadšení = neskáče do stropu ani mě na rukou nenosí, vlastně je spíše zamlklý a celkově působí neobyčejně zamyšleně.
Když opadly deprese, přišla nevolnost - ne, nezvracela jsem ani jednou, ale můj žaludek jako by snad nebyl ani můj, nesnesl ani hlad, ani stravu. Vše bylo špatně, nic nebylo dobře. Přes den jsem velice opatrně vybírala a uždibovala z čehokoli, co mi nedělalo zle už od pohledu. Večer jsem se pak ládovala ovocem, každý den určitý druh, na který jsem měla chuť. Záchranou se pro mě staly ovocné přesnídávky a piškoty, které můj žaludek relativně dobře snášel i ráno a tak jsem mohla částečně fungovat i v práci.
Horší ti bylo s únavou - spala bych na každém kroku. A ke všemu - kafe jsem si nemohla ani představit, natožpak otevřít pixlu, jejíž prázdné dno mě dřívě děsilo i ve spánku. Usínala jsem v práci už v 11. S hlavou na klávesnici jsem snila o tim, jak se odpoledne prospím doma na gauči. A taky že jo. Doplazila jsem se domů, nedbaje nutnosti vykonat alespoň to nejnutnější z domácích prací jsem s sebou plácla na gauč a spala. Pak jsem se asi na hodinu vzbudila a pak do rána spala. O víkendu jsem s nevolností připravila oběd a zbytek dne prospala. Následky těchto kritických týdnů se mi podařilo odstranit až nedávno - hromady špinavého prádla, prach, oschlé květiny - to a mnohem více jaksi nebyla schopna a ani nechtěla vnímat.
Naštěstí už nějakou dobu můžu jíst, můžu (a musím) i pracovat, uklízet, strat se o naši malou slečnu ... ale spala bych pořád. i teď.