Zamlklé těhotenství

Ahojky. To, co teď píšu není příjemné, stále to bolí a nevím, kdy to přejde. Byla sobota a ve tři hodiny jsem měla jít na screening. Už ale den před tím jsem začala mít divný pocit jako kdyby nemělo být něco v pořádku.. Zažehnala jsem to tím: To bych přece začala krvácet, kdyby něco bylo s mojím miminkem špatně. A tak jsme se s přítelem těšili až uvidime mimi na 3D UV. Sestřička nás vzala dovnitř a paní doktorka mi řekla, ať si lehnu. Dala mi gel na bříško a za chvilku vzdechla a nic neříkala. Viděla jsem před sebou velké plátno a srdíčko nikde, nechtěla jsem tomu, ale věřit. Je to v pořádku? Zeptala jsem se, ale doktorka mi jen potvrdila, že tam není akce. Propukla jsem ve zběsilý pláč! Jak je to možné, vždyť před 14. dny se tam ještě mrskalo?! Nechtěla jsem to vůbec přijmout: Ne, já nechci! Brečela jsem! Proč já? Ach, jo! Co bude dál? Honilo se mi v hlavě.. Myslím, že jsem v tu chvíli chtěla snad i umřít. Bylo mi to líto a nemohla jsem to zastavit, ještě, že tam byl můj přítel a držel mě. Ještě mi pani doktorka řekla, že jí to moc mrzí a že se to obrečí, že se tam nejspíš vyskytl gen. vada, která se nenese do dalšího těhotenství, že tělo se s tím takhle vypořádá, že to je ale častější v 6-7 týdnu a že musím jít do nemocnice, aby mě vyčistili. Nedovedla jsem si to ani představit. V pondělí ráno jsem měla nastoupit do nemocnice. Do té doby jsem si pořád dávala otázky, jestli to je moje vina, co jsem udělala špatně a kromě toho brečela a nejedla. Ráno mě vezl přítel, měli jsme tam být v sedm. Nejhorší bylo to čekání, vyřizování, oblítávání náběru, intertní vyšetření, mezitím mě ještě několikrát sestra vynadala, to mi taky nepřidalo, pořád nás někam posílali, minimálně 3krát jsem musela vytahovat občanku, kartu od pojištovny, diktovat adresu, jak na příjmu, tak v ordinaci, a pak v kanceláři. Už jsem to chtěla mít všechno za sebou,když mě přijali na odd., tak tam už byli moc hodní. Ležela jsem a čekala, bála jsem se, co bude, ale zvládla jsem to! Probudila jsem se až na pokoji. Pohlavkoval mě sanitář, abych se probudila a sestřička mi dala kapat infuzi. Pak jsem cítila tu hroznou bolest břicha a začala jsem se třást. Strašně mě bolelo břicho a krvácela jsem. Sestřička mi tam přišla dát tři nemocnční vložky, protože jsem měla pod sebou louži. Přišla se na mě podívat doktorka a říkala, že už to bylo větší a že mi kape oxytocin a stahuje se děloha. Pry do 4 hodin si mě tam nechají určitě a pak odpoledne můžu domů. Dostala jsem prášek na bolest a povolilo to. Byla jsem moc ráda, že už to mám za sebou a můžu domů. Doma jsem se hodně rozkrvácela, jen jsem si dala vložku,už byla plná a neměla jsem vůbec sílu a přítel mi pomáhal dojít si na záchod. Musel mi jet koupit další balíčky vložek, to byl taky ukol! Volala jsem mamce a té se to vůbec nelíbilo a byla by nejradši, kdybych jela do nemocnice, že mě vubec neměli pouštět.. Jenže já už jsem nechtěla nikoho otravovat, už jsem toho měla dost! Druhý den to samé, už jsem jenom ležela, měla teplotu. Brečela, bála jsem se.. Třetí den to bylo lepší! Cítila jsem se líp, jen jsem špinila, ale volala jsem svymu gynekologovi, že mám teplotu. Pry ať si vezmu Paralen a jedu když tak do nemocnice. Ve čtvrtek to bylo lepší až se přítel divil, jak jsem se změnila. Jenže v noci mě vzbudila hrozná bolest břicha a třesavka, nemohla jsem ani chodit. Přítel mě vezl do nemocnice. Doktor mi řekl, že nevylučuje zánět dělohy a dal mi ATB a injekci do zadku na stažení dělohy a t prijdu druhý den ráno. Nebylo mi dobře. Druhý den mi řekli, že musím jit na vyčištění znova, že tam něco zůstalo. Už jsem neměla sílu a bylo mi všechno jedno. Přítel mě podporoval, že to zvládnu. No, zvládla jsem to,vzbudila jsem se zase až na pokoji,kapala mi infuze, ale už mě tak břicho nebolelo,.. krvácela jsem jenom po výkonu a pak jen špinila. Tentokrát si mě nechali v nemocnici přes noc. Musím říct, že se to otočilo o 100% po tom druhém výkonu, bylo mi mnohem lépe. Za týden jsem začala krvácet jako na měsíčky, ale to prý může být, trvalo to 4 dny, ale ted už jen špiním. Fyzicky se cítím dobře, ale uvnitř to moc bolí. Nejsem nijak moc labilní, pracuji na ARU, tak tam by to ani nešlo, abych se při všem hned složila. Moc me to zlomilo, ale říkám si, že je to teď 14 dní a že to chce čas. Jen je mi líto přítele, co všechno se mnou zkusí a jak se na něj protivná, snad to brzy přejde. Co má pro mě smysl je nový miminko. Včera jsem byla u doktora na prohlídce a chtěl mi napsat antikonceci, abych určitě teď 3 měsíce neotěhotněla a že riziko v příštím těhotenství je stejný. To mi taky moc nepřidalo, představa, že bych tím měla projít znova..ach, jo. Tak doufat, že se to jednou povede. V pátek mi končí neschopenka a nastoupím do práce, možná přijdu na jiné myšlenky.