Porod v 18.tt :(
Ahoj holky,
nikdy bych netušila, že i já jednou budu muset zažít něco tak strašného, jako porod mrtvého miminka. Je tomu pár dní, co mě pustili z nemocnice.
30.1.2013 jsem na konci 18.týdne porodila našeho vysněného chlapečka Toníčka, kterému přestalo srdíčko tlouct o den dříve. Udusil se.
Do nemocnice jsem jela s obrovským krvácením ve tři ráno o tři dny dříve, než to takhle smutně skončilo. Už se mi ani nepokoušeli udržet těhotenství a jen čekali, až začnou kontrakce. Druhý den dopoledne mi odtekla plodová voda, na 18.týden se mi zdálo pět nacucaných vložek docela hodně :(. A čekali, až se porod sám rozjede. A nerozjel se ani po pěti vyvolávacích tabletách (co 6 hodin jedna). Až se nakonec po třech dnech doktor rozhodl mi do děložního čípku napíchat hadičky a přes ně vstřikovat hormony na vyvolání + oxytocin přes kapačku a porod se rozběhl okamžitě. Kontrakce rychle sílily a celkový porod trval půl hodiny, ale ta půlhodina byla ta nejhorší v celém mém životě. Celou dobu jsem plakala, prosila jsem, ať už to skončí. Rodila jsem úplně sama na nadstandartu, na sále bylo plno a nikdo nečekal, že se mi to rozjede až tak rychle. Když mě po 25ti minutách přišel prohlídnout doktor po tom, co jsem omdlela bolestí a sdělil mi, že jsme v půlce a za půl hodiny by mělo být po všem a že mě veze hned na sál, kde skončili, po cestě do těch vedlejších dveří jsem pod peřinou porodila.
Pak následovala rychlá revize v narkóze a probudila jsem se až na pokoji. Nemohla jsem si vzpomenout, co se stalo a proč jsem spala. Až pak mi došlo, že je po všem :(.
Každý další den je pro mě ještě horší než ten předchozí, vůbec nevím, jestli mi vůbec někdy bude lépe. Jestli se z toho dostanu.
Máme ještě skoro tříletou holčičku, potřebuje funkční maminku a já nemůžu. Už opravdu nevím, co dál :(. A neumím si představit, že ještě někdy budu mít dítě. Strašně se bojím.
Ahoj, to je opravdu drsný zážitek. :) Nikomu bych to nepřála. Já měla takové bolesti u normálního porodu a pořád jsem jen doufala, že buďto neomdlím nebo mě neodvezou a že se malý nějak dostane zdravý ven-naštěstí se dostal :). Co mohu říct? Snad jen hodně štěstí s dalším mimi, nechat si tak dva měsíce až tři klid, i od snažilkování a pro srovnání těla a psychiky. Jak mi řekl doktor, tak revize je sice malá operace, ale takovýto zásah už je větší a navíc, že je to citlivý orgán-děloha, který se potřebuje srovnat. Doporučil mi brát hodně vitamínů, tak to doporučuju i tobě-v tabletách. Alespoň do dalšího snažilkování. Věřím, že jsi teď hoodně smutná a že zážitek to byl asi takový, na který nerada vzpomínáš a budeš vzpomínat, ale věřím, že se vše v dobré obrátí :s: že budeš mít další mimi a vše dopadne dobře. Pokud bys měla velkký strach z porodu, tak doporučuju buďto dulu nebo epidurál nebo obojí, abys byla víc v klidu a partnera s sebou. :€s€:
soucítím :k: rodila jsem v 18.tt posledního října 2008. Nepřála bych ten zážitek ani holce, kterou upřímně nenávidím. Z nemocnice jsem odcházela s myšlenkou, že děti už nikdy mít nechci. Z nejhoršího jsem se sbírala půl roku za intenzivní spolupráce s psycholožkou. Když mi tenkrát kdokoli řekl, že zas bude líp, měla jsem chuť praštit ho palicí po hlavě. S odstupem času vidím, že měli pravdu. A děti mám dvě. Dopřej si čas, vybreč se, přelaď se na nemiminkovskou notu a ono to přijde, ne hned, ale za půl roku, za rok to určitě uvidíš jinak. Přeju hodně, hodně síly :k:
In reply to soucítím by ha.nka
Děkuju Hani, achjo, dvě Hanky :(. Vypadá to, že se s přítelem posouváme každým dnem o něco dál. Každopádně nás to asi hodně sblížilo, teď to celé spolu prožíváme jako jednotka, ne každý sám za sebe a to je pro mě hodně důležité. Snaží se se mnou být každou volnou chvíli. Už o tom tolik nemluvíme, není co pořád dokola probírat, vlastně není to k ničemu. A už se mi z toho ani neuleví. První dny byly hrozné, nemyslitelné, že bych mohla vůbec ještě někdy fungovat. Ale po týdnu už cítím, že NĚKDY v budoucnu snad něco tak, jak budeme chtít my, vyjde.
Momentálně jsem se upla na svatbu. Chceme se vzít. Snažím se myslet na něco jiného, než na miminka. Uvažovala jsem o studiu VŠ, ale nic, co by mě zajímalo se dálkově studovat v blízkosti bydliště nedá.
Jako bych pořád hledala něco, na co se soustředit.
A po všech těch našich debatech jsme se shodli, že to zkusíme znova, za pár měsíců. Už i zjišťuju, jak na tom byly i jiní, kteří si tím prošli. Po jaké době na to byli připravení a co říkají doktoři. Jen ať vím, kdy se na to připravit.
Ale strašlivě se bojím. Má to smysl, dokud se bojím?
A kdy to už nebude tak čerstvé?
Milion otázek. Ale asi mi je už o něco lépe.
In reply to Děkuju Hani, achjo, dvě Hanky by hanci.hp
doba, že by ses nebála? taková doba už nejspíš nepřijde. Ale doba, kdy budeš schopná risknout to i s tím šíleným každodenním strachem, taková doba přijde. Neboj. Poznáš to. Já byla naprosto neschopná fungovat první dva měsíce, jen jsem vystrčila hlavu ze dveří, zákonitě jsem potkala těhuli nebo matku s kočárkem. Hodně mi pomohla šéfová, když mě po té dvouměsíční absenci "nutně potřebovala v práci", sice mi dávala samé jednoduché úkoly, které by levou zadní zvládla sama, ale je to přesně v tom duchu, že člověk potřebuje něco jiného, na co by se soustředil, aby mu myšlenky pořád neutíkaly nechtěným směrem.
Já v té době vdaná byla a dítě jsme ještě neměli, zato potrat už to byl druhý, tak mi i v nemocnici řekli, že bychom měli s dalším počkat půl roku, pak jsme i chodili po nějakých vyšetřeních. Po 4 měsících nám řekli, že jsme v pořádku a mimčo bylo taky, přihodila se nám nějaká výjmečná náhodná a nepříliš vědecky popsaná diagnóza, ale prý už se to v dalších těhotenstvích neopakuje, a prý že není žádný důvod, abychom nemohli mít zdravé dítě, tak že už nemusíme čekat do konce té původně navrhované půlroční pauzy. Přesně si pamatuju, jak mi v ten moment hlavou blesklo, že bych bývala dala přednost tomu, aby odhalili problém, dali mi červený nebo žlutý pilulky, nebo jakýkoli, něco, co by mě ujistilo, že když to budu brát, tak všechno dobře dopadne. A i když doktorka řekla, že už se snažit můžeme, stejně jsme ještě ty dva měsíce počkali. Celý další těhotenství jsem na každý kontrole čekala, že se zas doktorka zamračí a řekne "je mi líto ale..."
In reply to doba, že by ses nebála? by ha.nka
To je přesně i můj problém, jen vylezu nakoupit, všude se to hemží těhotnými nebo miminkami. Připadám si jako v nějakém hororu, kde se za každým rohem skrývá zombie. Snažím se to nevnímat, ale nejde to. Jdu po ulici a brečím. Včera jsem byla u mé obvodní dr., aby mi napsala něco na spaní, nevyspala jsem se už celé dny. Pořád na něj musím myslet. Když to přijde, nemůžu přestat. Vypadám jako bych se měla brzy zhroutit, a to si myslím, že to zvládám poměrně dobře.
Ale včera mě překvapila moje máma, když si mě odpoledne pozvala na kafe a nebránila se o něm mluvit. Samozřejmě, že jsme probrali jen fyzickou bolest a možnost dalšího normálního těhotenství, ale úplně mě to vyšokovalo.
Každému, kdo si tím prošel, s kým jsem mluvila, nakonec nezjistili vůbec žádnou příčinu. Já měla ze všeho nejdřív nízko položenou placentu, vyjela jsem si na netu příčiny a ani jedna z nich se mě netýká :? . Není tam nic, o čem bych si řekla "tak to jsi posrala". Bohužel mi to zjistili až při prvním pobytu v nemocnici. Ležela jsem tam dva dny a nedostala jsem ani kapačku. Nic. Jen když jsem nahlédla do mé karty, psali tam "HROZÍCÍ POTRAT", ale nikdo se mnou nic nedělal :(. Ani krev mi nevzali a za dva dny mě pustili domů, že to bude už v pořádku.
A když mě přijali znova po šesti dnech, do karty bylo napsáno přesně takto: "N E P R O P O U Š T Ě T!!!" Vyděsilo mě to, hned jsem dostala kapačku a po kapačce už bohužel nebylo jak pomoct, praskla voda. A ani tehdy mi nikdo neřekl, co se to vlastně stalo :r: . Ležela jsem v posteli a najednou se to stalo :r: .
Těšila jsem se na těhotenství, jak si ho krásně užiju, první jsem si neužila, byla jsem v tom sama a řešila jsem, co bude dál. Neměla jsem ani kde bydlet, vrátila jsem se k rodičům a opravdu nebylo kdy si těhotenství užívat. A teď, když už kompletní rodinu mám chci, aby všechno bylo dokonalé.
Kamarádka mi nabídla práci, mohla bych jí pomáhat, uvidím co to obnáší, k 1.5. mám výpověď, mé pracovní místo se přes mou mateřskou zrušilo. A do práce se těším jako nikdy!
In reply to To je přesně i můj problém, by hanci.hp
právě, že život není dokonalý a nic není dokonalé tak, jak si to my lidi představujeme, vesmír či co nebo příroda s námi má určité plány a nestačíme asi momentálně na to, abychom tomu porozuměli, ale musíme se tomu přizpůsobit, podřídit a děkovat za to pěkné. Naplánuj pěknou dovolenou nebo dělej cokoli, co tě od toho odvede :) Na děti jakoby na chvilku "zapomeň" a mezitím se snaž za pár měsíců o mimi, když to jakoby plánovitě odsuneš na druhou kolej, tak to určitě vyjde. Moc držím palečky, radí se mi to snadno, ale tohle zažít musí být opravdu síla :( a moc mě mrzí, že jsi to musela podstoupit.
Hani, strasne tezko se hledaji slova utechy,ale kazdopadne ti prejeme pevne nervy a hodne sily... A bohuzel tohle je situace,kterou by si nemela projit zadna z maminek.. i Kdyz realita je jina....! Ale pokud se rozhodnete mit jeste nekdy miminko,tak ti z celeho srdce prejeme,aby to dopadlo uplne jinak.... Drz se!!!!!!
Haničko...myslím na tebe,těžko se hledají slova... :\/:
In reply to Haničko...myslím na by ULleguana
Zlato, jsem ráda, že jsi se mnou aspoň takhle virtuálně :h: . Občas koukám na Vikouška, je krásný, ale nemůžu ti ty fotky ani komentovat, nezlob se :r: . Mám Tě ráda!
In reply to Zlato, jsem ráda, že jsi se by hanci.hp
miláčková strašně moc bych ti chtěla bejt blíž ,kéž by to šlo :( mám tě ráda prdelko,držím palce do budoucna...s Daliborkem jste skvělej pár a ještě lepší tým,zvládnete to spolu tím sem si jistá :h: pohlaď za mě Káju !!
Haničko je mi to strašně líto strašně moc :'( nejsou slova která by zmírnila tvou bolest na duši chce to jen čas-rána se nezahojí jen časem se bolest trochu zmírní :-( držím pěsti ať dny utíkají rychle a malá ať ti pomůže vykouzlit úsměv na tváři :-( brečím tu znovu u tvého blogu snad bude brzo trochu líp :-( myslím na tebe každý den
In reply to Haničko je mi to strašně líto by Evanesa
Zatím se to moc nelepší, jen místy mi přijde, že je to lepší, ale zase o tolik není. Brzy snad bude. Už jsem dostala i prášky na spaní, abych si aspoň odpočala, mám je na 10 dní. I tak je deset dní spánku k nezaplacení!
Pozdravuj ode mě všechny holky, myslím na vás na všechny a chybíte mi!
Nedá se popsat, jak moc je mi to líto. Drž se.
Ahojky, to se hrozně čte, moc mě to mrzí a doufám, že se pro tebe ted zase vše v dobré obrátí a už bude jen dobře. Vše špatné někdy skončí a pak bude zase dobře. Mysli jen na svoji holčičku a na štěstí, že ji máš. Moc tě potřebuje a stejně tak ty ji.
Přeji mnoho sil, ty to zvládneš a jednou to pro tebe bude jen malá škaredá vzpomínka.
Drž se!! :k: :€s€: :k: :€s€: :k: :€s€: :k: :€s€: :k: :€s€: :k: :€s€: :k:
:r: :r: :r: :r: posílám hodně sil.. :k:
To je strašný,je mi to moc líto! :r: Posílám mnoho sil. Zase bude líp!
Holky, děkuju všem za příspěvky, snad se s tím takhle líp vypořádám.
To je strašné :r: :r: :r: život je tak strašně nespravedlivý :( :( :( drž se posílám hodně sil :k:
Je to strašně nespravedlivé... Drž se, s každým dnem bude líp a líp :h: :€s€:
Ahoj,stalo se mi to samé co tobě v 18tt,moje holčička ale byla úplně v pořádku,jen mi po amniocentéze praskla voda,začala jsem krvácet a následně rodit,v nem.mi stručně oznámili,že takhle malé děti nezachraňují :-/,na bolesti a smutku nic nezmírnilo ani to,že jsem měla doma dva malé raubíře.Zkrátka jedno dítě druhým nenahradíš i když je bezmezně oba miluju,píšu ti to proto,že ti chci říct,že jsem otěhotněla za krátkou dobu znova,strachem jsem se klepala celé těhotenství a poslední měsíce jsem strávila v nemocnici protože znovu hrozilo že porodím předčasně.20.1.13 jsem si přinesla z porodnice holčičku krásnou a zatím to vypadá,že i zdravou,takže příběh má šťastný konec i když zapomenout se prostě nedá...hodně sil protože vím kolik jich to stojí začít normálně fungovat dál a věřím,že další těhotenství dopadne jak má :-)
In reply to Ahoj,stalo se mi to samé co by Lennousek
Nikde jsem nečetla to, co píšeš ty, už jsem začala mít pocit, jako bych ho měla raději, než moji holčičku. Neumím si vůbec představit, že bych mohla znova otěhotnět, ale na druhou stranu nemyslím na nic jiného.
První těhotenství přišlo nečekaně, Karolínka má jiného otce, ten se k ní ale naštěstí nehlásí a my máme nového tatínka, který nás miluje, na druhé těhotenství jsem se moc těšila, pečlivě jsem si ho plánovala, vlastně přesně v den, kdy jsem si naplánovala jsem i otěhotněla. Všechno bylo tak dokonale promyšlené, přesně jsem věděla, jak co bude. Všichni jsme byli šťastní a teď si moc nedovedu představit, že bychom takhle ještě mohli být šťastní. Dlouho jsme ani nevěděli, jak spolu o tom máme mluvit. Oba jsme mladí, na děti teoreticky času dost (já 24, přítel 27), ale my jsme ho moc chtěli. A dneska jsme o tom mluvili a oba bychom chtěli znova otěhotnět asi co nejdřív. Děkuju Ti moc za příspěvek, zvedl mi náladu! Kromě přítele, který je pořád v práci u rodiny oporu vůbec nemám, máma si to nepřála a kromě fyzické bolesti žádnou jinou neuznává. Nesmí se o tom u nich mluvit.
In reply to Nikde jsem nečetla to, co by hanci.hp
Já si tady diskuze spíš čtu než,že bych moc psala,ale na tohle jsem reagovat musela,já jsem se to taky snažila držet v sobě,manžel pokud má trápení a, tohle ho vzalo taky tím jsem si jistá, tak přestává mluvit úplně,kvůli klukům jsem musela být silná,chvílema jsem byla dost provinilá,že se tak trápím kvůli té malé,když mám doma dva zdravé krásné kluky,přišlo mi to doslova jako "rouhání" a to jsem založením nevěřící.Já neříkám,že to těhotenství tak krátce po tom otřesu byla procházka růžovou zahradou a dobrý nápad,ale měla jsem co jsem chtěla,doktoři si ťukali na čelo,že to bude rizikové a taky bylo od 26 tt jsem ležela buď v nemocnici nebo doma,a snažila se předčasně neporodit miminko které by mělo sotva kilo,nemyslet na ty moje bobíšky,které jsem nechala doma s tatínkem a babičkama,ale pak jsem jí dneska je to vlastně asi 14 dní držela v náručí na sále a ten pocit se nedá popsat :-)tohle bych moc přála tobě,máš teď nárok na to projevit svoje pocity,smutek,pláč,vztek,bezmoc i naději nedrž to v sobě,ono to stejně samo vyjde ven a obvykle v dost nevhodnou dobu a ne dobrým způsobem víc se k tomu asi říct nedá
hance,uz sme si psaly :( drz se... neboj bude zas lip .... :k:
:r: :r: :r: je mi to moc líto, drž se :r:
hani bála jsem se to cist cele, musim ti rict pribeh jedne nasi zname. rosila take mrtve miminko,ale mela kratkou dobu do porodu a bylo to prvni dite. nezjistili preeklampsii. bohuzel to anvic zjistili dost pozde, skoncila na aru, dlouho nemohla otehotnet myslim 2roky, pak otehotnela jeji sestra a ona hned take A DONOSILA PRIROZEN DVOJCATA! Ted jim je neco pres tri roky. moc drzim palecky, aby ses dala brzy dohromady. urcite na to nikdy nezapomenes, to nejde,ale zkus to prijmout.byt tebo, najdu si psycholožku-neni se za cos tydet
Hani, je mi to tak líto!! Mám sousedku, které přišla o dítě při porodu před třemi lety v 39tt a to mělo být jejich první :r: Je to hrozné, prožívala jsem to s ní, byly jsme tenkrát těhotné spolu :( Nechte tomu čas, nic jiného nezbývá, pozdravujeme s Pavlínkou Káju :h: :h: :h: :kiss:
:O :( :( to je neskutečné!!! Proč se takové věci stávají??? Posílám moc moc sil, určitě to chce jen čas a bude líp... běž za svojí dcerunkou, pořádně se pomačkejte, potulte, potřebuje Tě! Drž se :k:
Ahoj, je mi to moc líto.Bohužel bolest v tobě zůstane ještě dlouho :( ale časem bude líp i když teď máš pocit že ne. Máš holčičku a chláchol si jí.Užívej si že máš dítko, znám lidi kteří nemají ani to a také se jim to stalo.Nevim proč to tak je, proč to tak osud zařídil ale asi to tak mělo být.Zrovna nedávno jsem si říkala ,že tohle musí být těžká životní situace.Zase člověk se musí uklidnit tím že třeba by miminko mělo problémi se srdíčkem a umřelo vám po narození a to by bolelo věř že daleko víc.Kamarádka měla pohřeb 8 měsíčního miminka a byla to rána pro všechny.Už k sobě měli silný citový vztah, takhle alespoň jste si nemohli ještě tolik ten vztah vytvořit i když vim, že jste už mimíska měli rádi.Moc dobře tě chápu že máš strach být někdy ještě znovu těhotná. Třeba někdy se rozhodnete .....časem za pár let.Moc bych vám přála abyste tentokrát už měli vše v pořádku.Myslím na vás a držim vám moc pěstí ať máte jednou sílu opět na těhotenství a ať tohle už bude v pořádku.
lito, ze jste si timhle museli projit!!!! Preji hodne sil, at co nejdrive ta neskutecna bolest trosku polevi a ty se budes moci soustredit na svoji holcicku doma!!! :k: :h:
Snad Ti pomůže ta energie, kterou k Tobě teď v myšlenkách vysíláme všechny, co jsme to přečetly. Prostě k tomu nemůžu říct nic jiného, než že je mi to hrozně líto. Držím pěsti, ať se Ti dušička i tělo brzy zahojí. Tvůj andílek s Tebou měl být právě jen takto krátkou dobu, teď už je mu určitě dobře. Bude nad Tebou ale bdítuž napořád.
je mi to lito...drz se!!!Ver ze bude lip, urcite jo!!
:r: :r: :r: :r: božínku proč se tohle děje :-( drž se kočko :h: :h:
Holčičko, to je strašně smutný. Je mi to líto. :r: :r: :k:
ahoj
moc mě to mrzí co se ti stalo, zvládla jsi to na :one: nevím jak bych reagovala a fungovala jako ty kdybych se dověděla že miminko je mrtvé. Chce to čas, čas jen dokáže všechnu tu bolest utlumit ale nikdy ne vymazat. Aspon že máš holčičku že nejsi sama doma v prázdném bytě. Vím že to není útěcha ale ale nejsi sama. Posílám hodně hodně sil a třeba to příště výjde :( Musí to vyjít zatím papa :a:
pevně věřím, že se příští rok dočkáš svého vytouženého miminka :h: a vše bude tak jak má být :€s€:
dnes to bolí :r: ale zítra už bude bolest menší a začne nový den :€s€:
drž se a žij pro svou holčičku, která ví co prožíváš, uvidíš, že tady za pár měsíců budeš popisovat svůj porod krásného zdravého miminka :h: :h:
přeji ti hodně sil a krásných okamžiků s rodinkou :k: :k:
:a:
ahoj, je mi to moc líto. Dej všemu čas. V rodině se stalo něco podobného s tím rozdílem, že to byl porod mrtvého plodu ve 23tt :-(
Ahoj, běhá mi mráz po zádech z Tvho příběhu.Je mi to opravdu moc líto!!!Nedovedu si ani zdaleka představit jak Ti musí být.Přeju Ti ať ta šílená bolest začne pomalu ustupovat a je co nejdřív co nejlíp :k:
Moc mě to mrzí, posílame sílu, aby jsi to zvládla. Chápu, jak je to strašně těžké, je tomu 6 neděl, co takhle potratila osoba mě blízká z rodiny, ve 23 týdnu :-( bohužel nikdo neví, proč se to stalo. Drž se!!!
Bohužel, to je mi moc líto :r: :r: :r: Mám z toho také hrozný strach, že miminko se udusí, přestane mu být srdíčko, atd. Riziko je u mě bohužel nemalé!! :r: Ale nic jiného než doufat, ve šťastný konec, mi nezbývá. Jsem ted 23tt.
Budu na tebe myslet, ať tvá bolest brzy odezní a pevně věřím, že se dalšího zdravého miminka dočkáš. :€s€: :k: :h:
Je mě to moc líto :r: , drž se.
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
Ahojík je mi to líto. Ale V UVOZOVKÁCH buď ráda za 18tt. Já měla krásné těhotenství žádné problémy prostě jsem si to užívala . Měla jsem 39+3tt a bylo mi zle tak sem jela na gyndu a bylo pozdě.... Je na tom strašný že miminko musíš porodit. Je to 2 a půl roku. Bolí to pořád stejně ale nám i když neplanovaně(neplánovaně nemyslím že by jsme si ho nepřály, jen jsem chtěla to své první miminko) se povedlo za 4měsíce počnout chlapečka. Těhotenství bylo strašný strašně jsem se bála čím víc se blížil termín tím víc sem byla u dr kvůly každy hlouposti. Prostě jsem se bála. Uvidíš bude to lepší. Zkuste další mimi. Ta bolest nikdy nezmizí ale nebude to tak bolestivý . Navíc máš holčičku která potřebuje péči mysli na ní . A pokud bude třeba vyhledej dr. to není ostuda. Držím palečky :one: