2.2. jsem měla první poradnu.Miminko se má k světu,má všechno co mám mít (na jedné ručičce jsem prstíky nespočítaly,mělo zaťatou pěst).Horší to bylo s odběry.Mě když řeknou na lačno,tak to dodržím se vším všudy.Takže když jsem viděla těch šest ampulí,hned jsem sestře říkala,že to bude asi problém.Vzala mi 3,pak mi musela napíchnout žílu na druhé ruce,ale nevytekla ani kapka.Přidala se i paní docentka,tak mi zbytek vymačkaly nad zápěstím.Tyhle odběry+UZ na stáří miminka mě stály 1500,nehradí to pojišťovna,ale stejně mi řekly,ať to zkusím,že na začátku roku něco proplácí.Na druhou stranu jsem ráda,že nemusím už na plodovku.A tyhle testy jsou přesnější na Downa.
Ve středu jsem v práci dala papír na přeřazení,to bylo 1.2.s tím,že 2.2.tady nebudu a kam mám teda jít.Personalista,že se domluví s ředitelem.Žádný telefon se nekonal,tak jsem normálně přišla,přidala se k těhuli co k 1.3.končí a v 8h.jsem se mu radši přihlásila.Řekl mi,že se musí domluvit s ředitelem. Tzn.že se na mě vykašlal,hlavně,že všem za tepla bežel vyzvonit,že jsem v tom.V 9h.mi přišel oznámit,ne,poslal pro mě a že mě zaveze kamioňák,co vozí do firmy zboží,do druhýho závodu,který je asi 8 km.Čekala jsem 2 h.a přemýšlela,jestli to má vůbec smysl,abych někam jela,když budu dělat jen do dvou.Dotyčný přijel v 11.20 a to si pan personalista myslel,že už jsem dávno pryč.Mají tady absolutní přehled.
Když jsem se chystala do auta,oznámil mi řidič,že pojede ještě jedna paní,takže jedna z nás bude sedět na motoru.Samo,že to vyšlo na mě.Pod sebe jsem musela hodit šálu,protože to bylo jalo led.Jednou rukou jsem byla zapřená vzadu a stěnu a modlila se,ať prudce nezabrzdí a já neskončím přilepená na předním skle.Nedovedete si představit,jak jsem byla vytočená,jen jsem si přála,ať nás zastaví cajti.12.10h.jsem začala pracovat,trochu mě potěšilo,že byli rádi za pomoc,protože od rána nestíhali.Ve 14.00h.jsem odcházela,ale moje dobrodružství ještě nekončilo.
14.47mi jel bus.Bylo15.00 a já začala být nervozní.Byla mi zima,začínalo mě bolet břicho,no byla jsem úplně zoufalá.Podotýkám,že vydržím jako kůň,ale už toho na mě bylo asi dost,tak jsem brečela příteli do telefonu.Tady jsou tak pitomý spoje a tohle byl poslední bus.Bydlíme na přelomu okresů,takže pořád imrovizujeme.
Zavěsila jsem a teprve pak začala přemýšlet.Hlavně jsem nechápala moji reakci,když vím,že jsem si vždycky poradila.Vracela jsem se zpátky k fabrice.Zjistila jsem totiž jeden bus,který by mě dovezl na vlakáč a pak mi jel asi za půl hoďky vlak.Ale chtěla jsem se ohřát.Ušla jsem asi 5 metrů a vidím,jak se na křižovatce objevil můj bus.Ani nemůžu popsat,jak jsem byla šťastná! Nemohl chudák nastartovat.
Den jak blbec.A jestli se to bude opakovat,kašlu na to,budu radši doma.