Když se život rozbije na střepy - jak ho zas slepit dohromady??? Už nemůžu jsem fakt zoufala

Ahojky, všechny tu moc zdravím a zároveň nevím jak začít...Můj život se rozletěl na kousky a já už nemám na to abych v sobě dusila všechny ty přívaly zmatených pocitů a emocí...nevím jestli je vhodné psát o mých problémech a starostech zrovna sem, když je to web o těhotenství, ale já už nevím kde bych se ze všeho mohla naprosto upřímně vypovídat...mám sice rodinu a přátelé, ale nechci s nimi řešit zrovna tyto starosti, nechci je obtěžovat a navíc bych jim nedokázala asi svoje pocity popsat...připadala bych si slabě možná i trochu trapně...ale já už to ze sebe musím dostat ven...tak jsem se rozhodla napsat sem...i když to sem nepatří...je tu spousta hodných lidiček, kteří to určitě pochopí.....Některé možná víte co se v mém životě přihodilo, ale většina asi nebude vědět, nic proto začnu od začátku...S přítelem jsem začala chodit, když mi bylo 14 let je mu v tu dobu bylo 21 let (se sexem jsme samozřejmě počkali a nedělalo nám to ani velký problém)...v 17 letech jsem ovšem otěhotněla, protože ze zdravotních důvodů nemůžu užívat hormonální antikoncepci...chránili jsme se ale jak to šlo...když jsem zjistila, že jsem těhotná byla jsem hodně zmatená – co teď? Moje představy o životě najednou byli pryč...co škola? Bylo to těžké, byla jsem hodně zmatená, ale rozhodli jsme se že si miminko necháme, že se k tomu postavíme čelem a budeme se snažit být ty nejlepší rodiče na světě...přítel byl fakt skvělej...jen díky němu jsem dokázala myslet pozitivně a věřit, že to zvládneme, postavil se k tomu jako opravdový chlap a já v tu chvíli věděla, že si lepší chlapa nemůžu ani přát, ale to už jsem věděla i před tím...byl strašně ohleduplný, pozorný, nikdy nezapomněl na žádné výročí...dokonce i na mezinárodní den žen jsem dostala kytku...tohle mu vydrželo i po třech letech vztahu...samozřejmě, že vždycky náš vztah nebyl dokonalý...občas jsme se pěkně pohádali...já mám své chyby i on měl své chyby, ale byli jsme oba tak šťastní...Začali jsme realizovat naší budoucnost...a vychutnávali si každý okamžik...přítel se na mimčo moc těšil...hladil bříško, netrpělivě s rukou položenou na mém břichu čekal na sebemenší kopaneček...nikdy nezapomenu na výraz v jeho tváři, když si ve zprávě od doktora přečetl: ,, v děloze jeden živý plod“ tak krásně a tajemně se nad tím usmíval a měl lesklé oči..dělal, že né, ale já to viděla...Všechno se zdálo být dokonalý, že se tomu až nechtělo věřit, ale dlouho to tak být nemělo. Život to chtěl jinak. Byl pátek a přítel se měl vrátit domů z práce...dlouho nejel, nepřišlo mi to divné, protože jsem si myslela, že se prostě jen zastavil za za svou mamkou...ale na jeho příchod jsem čekala marně...nepřišel a už nikdy nepřijde...nikdy nezapomenu na ty slova :,, J... měl autonehodu, musíš být silná“ bože to jsou ta nejhorší slova který znám...Byl to ten nejhorší den v mém životě, v tu chvíli mi bylo všechno fuk...v tu chvíli jsem nechtěla ani žít, pořád jsem si říkala, že jsem v tom autě měla sedět s nim, že bych teď nemusela tak trpět...pořád jsem si opakovala, kdybych mu třeba zavolala tak on by se zdržel a k té nehodě by nedošlo, kdyby vyjel o chvíli dýl...můj život byl najednou plný slov kdyby, kdyby kdyby...Tu noc (poprvé bez něj)..jsem vůbec nespala, jen jsem ležela na jeho půlce postele objímala jeho pyžamo, které ještě vonělo jeho tělem a bulila až do rána. Následovali nejhorší dny v mém životě...nejedla jsem, nespala jsem a ani jsem s nikým nechtěla komunikovat...navíc mi pořád chodili sms od přátel typu:,, Zuzi je to hrozné, ale ty musíš být silná.....musíš zvednout hlavu a jít dál, vždyť máš pro koho žít.......čas všechno zahojí, ale jizva zůstane velká“ a to je opravdu to poslední co chce člověk slyšet...nepomůže to spíš ho to víc položí...vím, že to mysleli dobře, ale v tu chvíli bych opravdu raději ocenila kdyby mlčeli....Pak přišel pohřeb, den který už nechci nikdy znovu prožít....ale musím se přiznat zúčastnit se pohřbu bylo jednoduší než jeho zařizování....zařizovat pohřeb je mnohem horší než samotný obřad...věřte, že vybírat rakev pro někoho koho beznadějně milujete je opravdu hrozně těžké..vybírat květiny...a citáty, které chcete mít napsané na parte...bože je to něco tak strašnýho, že si to málokdo dovede představit...Teď v srpnu 2010 se nám má narodit syn Tomášek a v srpnu 2011 jsme se chtěli brát...měli jsme zařizovat svatbu a místo ní jsme strojili pohřeb...místo svatební kytice – smuteční věnce, místo svatebního oznámení – parte, místo gratulací – kondolence, místo úsměvů, štěstí a radosti – slzy, zármutek a šílená bolest...bolest, která člověka trhá kousek po kousku...nedá se to ani slovy vyjádřit...jak moc to všechno bolí...jak se člověk cítí....je to otřesný zážitek..Budou to teprve čtyři měsíce co odešel, ale mě to přijde jako věčnost. Byl tu se mnou každý den a najednou z ničeho nic už tu není...je to jak blesk z čistého nebe...nečekáte to...a prostě to zasháne do vašeho života, jakoby nic....Během jedné vteřiny se mi zhroutil celý svět...celá budoucnost se rozplynula v mlhu, všechny společné sny se ztratily někde v dálce...Vše co jsme společně vybudovali se zhroutilo....a já teď z ničeho nic stojím opět na startovní čáře svého života a musím všechno začít budovat znova....musím předělat celý svůj život, celou budoucnost, protože už nikdy nic nebude tak jak bylo a nikdy nic nebude tak jak to mělo být....Odešel navždy a já se s tím prostě nedokážu smířit...odešel a už se nikdy nevrátí....NIKDY...tohle slovo je jak ostrý nůž, který mě probodává pokaždé když ho vyslovím...jak já to slovo nenávidím, teprve teď jsem poznala pravou hodnotu slova NIKDY .Dala bych cokoliv za to, aby se vrátil, aby mě objal, políbil, pohladil, abych mohla cítit jeho tělo....dala bych cokoliv za to, aby si mohl pochovat svého syna, na kterého se tak nesmírně těšil... Položila bych svůj vlastní život, kdybych věděla, že mu to vrátí ten jeho.....S ním odešel smysl mého života, odešla půlka mě....všechno je teď poloviční....radost je poloviční když se o ní nemám s kým podělit....za to smutek a bolest váží snad tunu a všechno to nesu jen na svých bedrech....ta bolest mi nedovoluje ani dýchat....Moc se těším až se narodí to moje sluníčko co nosím pod srdcem...právě náš syn je to jediné proč se snažím jít dál...nevím jak bych dopadla kdybych nebyla těhotná a nenutilo mě to se vzpamatovat a zvednout hlavu..protože vím, že i prcek přišel o tatínka...a proto mu musím být dobrou mámou, abych mu to všechno vynahradila....Budu ho milovat celým svým srdcem, už teď ho miluju a nedokážu si představit kdyby se mu mělo cokoliv stát....Ale zároveň vím jak těžké bude koukat na to jak vyrůstá, jak dělá pokroky, protože mi bude strašně líto, že u toho není jeho tatínek....byl by na něj určitě moc hrdý...Já ho pořád strašně miluji...vím, že psychologové radí, že po smrti milovaného člověka musíte co nejdříve uzavřít vztah k němu, abyste mohli začít od začátku, ale ono se lehce kecá a těžko koná....jak uzavřít vztah...bože to je tak strašně těžký a krutý...ale vím, že to později nebo dříve budu muset udělat, ale teď ještě nééé, nemám sílu.....vím, že náš vztah už je dávno ukončený, ale přiznat si tuhle pravdu a připustit si tenhle fakt k tělu je hrozně těžké....nedokážu se ještě ani smířit s tím, že se to vůbec stalo, pořád tomu nevěřím....Nejhorší je, že ode mě všichni blízcí čekají, že už jsem se s tím vyrovnala...oni možná ano, ale já prostě ne....Pardon, ale za 4 měsíce se nedokážu vyrovnat se ztrátou toho nejmilovanějšího a nejdůležitějšího člověka v životě, oni možná ano, ale já ne....Jsou na mě moc rychlý, ale já je zároveń nechci svým smutkem obtěžovat...jsou teď všichni tak šťastní...obě moje sestry si našli nové přítele...a prožívaj tu největší lásku...a já jim to prostě nechci kazit svým truchlením....chci aby byli šťastní, ale zároveň od nich očekávám trochu ohleduplnosti a pochopení, když odmítnu poslouchat jejich vyprávění o tom jak si plánují společnou budoucnost atd...já to ještě prostě nedokážu...dívat se na všechno to štěstí, ale zároveň jim ho moc přeji....cítím se teď tak strašně opuštěná i když jsem obklopená přáteli a rodinou – oni (i když je miluji sebevíc) nikdy nenahradí jeho....Cítím se teď hrozně pod tlakem, protože každý ode mě něco očekává a já se bojím, že je zklamu... Můj uspořádaný život se dostal do chaosu a já s v něm začínám ztrácet....Nic si nepřeji víc aby vše bylo tak jako dřív....večer co večer pláču a vzpomínám jaké to bylo krásné když tu byl, a jak jsem si toho v tu dobu nedokázala ani vážit..Den co den si představuji, že se vrátí....že se rozletí venkovní dveře a vejde do nich on a řekne: ,, čauky miláčku“ a nahodí ten svůj úsměv...a prohlásí...neuděláš mi něco k papů? Jak bych to chtěla zase prožít, jak bych zas chtěla vidět jeho úsměv...na jeho štěstí mi záleželo víc než na svém....na jeho životě mi záleželo víc než na svém...díky tomu co teď prožívám jsem si uvědomila spoustu věcí, pochopila jsem co je v životě opravdu důležité....zní to jako otřepaná fráze, ale ono to tak opravdu je....pochopila jsem, že lze někoho milovat tak strašně moc, že byste pro něj byli ochotni zemřít, byli byste ochotni obětovat svůj život jen abyste zachránili ten jeho......přesně tak jsem ho milovala...Kdyby mi teď někdo řekl, že když teď zemřu že on bude moc znovu začít žít...udělala bych to...zní to nepochopitelně, možná si myslíte že jsem blázen,ale já to tak cítím....
Ale život musí jít dál....čas se nelze vrátit, zastavit a ani přetočit dopředu....čas jde dál a my s ním...proto už si pomalu začínám zvykat na jeho nepřítomnost, už si pomalu zvykám na to že večer co večer usínám sama a stejně tak sama se i probouzím....ale nedá se nic dělat....musím jít dál a já půjdu dál i když teď jdu dopředu opravdu jen hodně pomalu...dělám jen malé krůčky.....věřím ovšem , že zase přijdou šťastné dny...a já se zase budu smát....ono to jinak ani nejde....on se člověk musí smát i přes všechnu tu bolest a smutek, protože by se jinak zbláznil...
Jen chci ještě nakonec říct takové smysluplné ponaučení....VAŽTE SI KAŽDÝHO DNE, KTERÝ MÁTE ŠANCI PROŽÍT PROTOŽE NIKDY NEVÍTE CO SE MŮŽE V ŽIVOTĚ PŘIHODIT,NIKDY NEVÍTE KTERÝ DEN BUDE TEN POSLEDNÍ PRO VÁS NEBO PRO NĚKOHO KOHO MILUJETE. VAŽTE SI TOHO CO MÁTE, PROTOŽE OPRAVDU PLATÍ, ŽE PRAVOU CENU TOHO CO MÁME POZNÁME AŽ KDYŽ TO ZTRATÍME......A TO UŽ JE VĚTŠINOU POZDĚ.......Není to nic převratného, ale je to pravda...a opravdu to platí...
Doufám, že jsem vás svým příspěvkem příliš neobtěžovala, ale já to prostě ze sebe všechno potřebovala dostat ven, nebo bych se vážně zbláznila.....nechci tímto příspěvkem na sebe strhávat pozornost, jen jsem se musela někde vypovídat....a tady můžu všechno co si myslím a cítím říct na plnou hubu, bez jakýkoliv zábran a tak jsem toho využila...nehledám lítost a konejšení, ale možná jen trochu pochopení......děkuji všem kteří, to přečetli až dokonce...a ještě jednou se omlouvám, že vás tady tím zahlcuji.....Mějte se krásně....všem maminkám přeji hodná a zdravá miminka, všem těhulkám pohodové těhu bez potíží, no a snažilkám snad jen to ať to brzo vyjde a můžete si začít hýčkat bříška