Jak se s tím vyrovnat?

Teda obdivuju tvoje nervy. Já nedokážu nic neříct, když mě něco bolí. I teď mu občas řeknu, že na to pořád myslím a že je mi z toho na nic. Snaží se mě povzbudit a podržet. Taky jenom doufám, že to skončil a už bude v pohodě. Na druhou stranu si dovedu představit, jak mu je, jestli k ní něco cejtí. Musím mu připadat jako fúrie, co mu jí sebrala. Ale to si měl rozmyslet dřív, než chtěl mě, co vlastně od života chce. Dneska jsem mu znova říkala, že chápu, že je to nápor, mít rodinu a nervy a nechodit se bavit. Jako ne že bysme nemohli, ale nějak neni čas a ani peníze. Ale už se to pomalu zlepšuje, tak uvidíme, jak to všechno dopadne. Tobě držím palečky, ať jsi v pohodě, dotáhla jsi to hodně daleko a jsi hodně silná holka :one:

No mám ještě čtyřletý holky, Domčovi je šest tejdnů. Je to šíleně těžký období a doufám, že to je způsobený těhulením, že chlapi tak blbnou. Jinak nemám potvrzený, že s ní spal, ale domlouval se, že bude. A nepřiznal se, všechno popřel. Podle něj to nebylo tak, jak to vypadá. Ale pak se mi omluvil a jindy zas řek, že udělal blbost, co si mám pod tim myslet že jo? Nejsem blbá a mám toho za sebou dost a chlapy taky znám dokonale. Dneska jsem s ním zas o tom všem mluvila, nejde mi na to nemyslet a musí to ven. Pořád mě přesvědčuje, že mě miluje a snaží se opravdu moc. Jenže je to jak na houpačce. Jednu chvíli je to dobrý a pak mu přijde sms, on se do ní začte a je mi zas na sebevraždu. Ale pak mi vždycky řekne, kdo to je a co píše. Ptala jsem se ho, jestli si píše i s ní a prej ne. Tak jsem mu zas vysvětlila, že mi neva, když si píše s kamarádkou, ale ať se chová normálně. Snažím se bejt otevřená s tím, že kdyby to cejtil kdykoli jinak, stačí říct, že se mnou nechce už bejt a bude to v pohodě. Od čeho jsme přece lidi. Vyříkat se dá vždycky všechno, i když to bolí. Ale v klidu a ne, že bude podvádět. Snad mě pochopil. A holky moc díky za odpovědi, koukám, že v tom jsme všechny stejně blbě s nervama.

Asi jo já to taky nechápu,nechtěl se mnou v těhu ani spát furt někde lítal po hospodách a já byla furt dma uklízela a čekala jak pipka na něj,týden před porodem jsem se dozvěděla od naší společné kamarádky že si shání číslo na jednu holku co pracuje v hospodě kam chodíou!bylo mi fakt zle zhroutil se mi svět,úplně přesně vím na co ho asi chtěl přesně tak sháněl i číslo na mě,byla jsem fakt na dně počítala jsem minuty di porodu a to jsem týden přenášela,já furt zalezlá v ložnici on v obyváku nebavili jsme se prostě děs,byla jsem rozhodnutá že po porodu se od něj stěhuju i kdybych měla žrát listí!nakonec porod nás hrozně sblížil on mi hrozně pomohl bez něj bych to nezvládla,nakonec pořád ho miluju a najednou byly všechny hádky jak mávnutím kouzelného proutku pryč!jezdil za mnou do porodnice žádné hádky prostě štastnej tatínek...v šestinedělí jsem na to neměla ani pomyšlení něco řešit,dost starostí s malým,kojení nám nešlo já jsem sotva chodila dávala se dohromady ale i tak jsem byla odtažitá,prostě milá ( teda snažila jsem se) ale nepřipouštěla jsem si ho tak k tělu,holt začít mu zas věřit je těžké..no a ted už jsou to 3 měsíce a řeknu ti kdybych ted nečetla tvůj článek tak o tom pomalu ani nevím,protože došlo to tak daleko,že bych víc potřebovala aby mi pomáhal s malým a ne furt seděl u počítače nebo na pivu ( teda jako snží se ted to jo,říká furt jak mě miluje,vím kam chodí atd)ale tak jsme se dohádali ,já jsem byla zas vynervovaná z malého ( CELÉ 3 měsíce prořval) a tak radši utekl ke kámošovi,no u mě byla zrovna mamka s tetou a místo aby pomáhal on tak mi ony vařily a pomáhaly uklízet tak mi to zas nedalo a pěkně od srdce jsem mu napsala že by mi měl víc pomáhat atd že tu s malým nemusím bejt když na nás kašle a do toho jsem zamíchala celé to těhotenství že mi ani nic nevysvětlila jak mu mám zas věřit atd....no přiletěl ožralý a hulákal že se zítra stěhuje že bude chtít malého do péče atd!a víš co mě se chtělo zase brečet ale za celé těhu jsem se tak nabrečela že jsem to ustála a těšila se až se odstěhuje,že bude konečně klid a všem hádkám konec,i kdybych měla být s Domčou sama...ale druhý den se samozřejmě nestěhoval,asi 3 dny jsem se nebavili a pak už to začlo tkovými všedními věci jako co budeme vařit at zajede nakoupit atd...nakonec mi to totiž bylo líto že se chtěl stěhovat pryč,je to jeho byt,jak kdybych ho vyhnala a že by Domča nevyrůstal s tatínkem to by mě mrzelo nejvíc...ale byla jsem smířená že fakt půjde,že to tak bude nejleší..no je to asi 2 týdny a už sme se k tomu nevraceli,jen mě mrzí že mi to už snad nikdy nevysvětlí s kým si furt psal v těhu a kde byl když přišel v 5 ráno...je to těžký no,nic není zahojené nikdy mu to nezapomenu..tak se drž ,si šikovná ženská a určitě bys měla na lešího tatínka to mi věř ;) promin za ty chyby ale snažím se psát rychle,když si tchýně vzala malého na chvilku do kočárku musím si to užít :///:

Taky to nemáš lehký, ale která má, když je jí chlap nevěrnej. A jinak nemyslím, že mám na lepšího tatínka. Tenhle je nejlepší, jakýho jsem poznala a že těch adeptů bylo hodně. Tenhle jedinej vyhrál a byl přitom na posledním místě mezi všema. Život je někdy fakt divnej.

verim ze cas to pomuze a me snad taky fakt je to otom jestli chcces jit dal a nebo ne ja taky bojuju stim ze jednou sem v pohode a pak zas uplne v prd.. on sam je stoho uz na nervy ze je rano vsechno fajn a prijde odpoledne a ja jsem ubrecena nemluvim a tak proste to porad boli sama nevim jak se toho zbavit ale vim ze sama byt nechci a to znamena ze beznej taky ne uvidime samozdrejme sem se obrnila a vim ze bych to nemela tak psat ale cekam kdy to prijde znova aby me to nepolozilo a na otazku jestli mu verim?? NE a UZ NIKDY NEBUDU

Jo to hlídání, člověk ani nechce, to jde samo, protože si teď víc všímáme. Třeba před chvílí. Přítel jel k bratranci kvůli autu, že je za půl hodiny zpátky. Jezdíme s kočárkem kolem bloku, za půl hodiny vidím v dálce auto, tak si říkám fajn, už jede. Jenže jelo do druhý vesnice. Po půl hodině mu píšu, že teda čekáme, měli jsme jít všichni na hřiště. Dlouho nepsal a přitom odpovídá vždycky hned. A už mi bylo šíleně. Odepsal asi za pět minut, že jede. Tak koukám na silnici, po který by měl jet, jenže nejel, viděla jsem ho až na tý z vedlejší vesnice. Buď mi projel, nebo kecal. Tak víš, jak mi bylo, když přijel. Šli jsme teda s dětma ven, ale nedalo mi nezeptat se, kde byl tak dlouho a řekla jsem mu, to. Docela se urazil, že ho podezírám, tak jsem mu to vysvětlila. Pořád mám pocit, že se nedokáže vžít do mý situace. Snažím se mu to vysvětlovat, jak se cejtím a proč. Ne proto, aby si dával pozor, ale aby nedošlo k nedorozumění a nebyl na mě naštvanej. Tak mi přijde lepší říct mu, že si něco myslím a je mi na nic. Abych pak nekoukala jak kakabus a nebyl k tomu důvod. Teda jedna kravina a jak nám to posere život co?