Dokážu si vážit toho, co mám???
Ahojky, předem se omlouvám za úvahy, asi to sem ani nepatří, ale motá se mi to v hlavě a musí to ven....
Včera jsem mluvila po telefonu s kamarádkou, má holčičku s těžkou dětskou mozkovou obrnou, jen o pár měsíců starší (narodila se ale v 7 měsíci), než je Natálka. Bohužel prognóza špatná, malá má zasažený i nějaký nervy v obličeji, takže se prý nikdy neusměje, mluvit, chodit ani lézt nebude. Tatínek dítěte je před pár dny opustil, prostě to nezvládl.
Mě to nutí k zamyšlení, jak si vlastně pořádně nevážím pokroků své dcerušky. Všechno co udělá mi přijde normální (samozřejmě mám radost, že je šikovná), protože podle tabulek JE to v tom věku normální. Nikdy mi ani nepřišlo na mysl, že by to mohlo být jinak. V noci po kojení jsem se zasnila a vzpomněla jsem si, jak před rokem naběhla druhá čárka na těhu testu, hned v prvním měsíci našeho snažení (jsem si to moc neužila, to snažilkování), pak následovalo 9 měsíců neustálých obav, zda bude vše OK - špatné triple testy, divné rozměry v UZ, neustálé strašení od Dr., že bude malá postižená - a v této době to asi začalo. Jak mi někdo začal podsouvat, že vše nebude OK, začala jsem se bát jestli nemá pravdu a přestala jsem se na malou tolik těšit, abych se psychicky ochránila, kdyby náhodou měli pravdu... Narodila se v pořádku, je krásná, zdravá, šikovná a já pořád podvědomě čekám, jestli se něco neprojeví, protože ty obavy ve mě zůstaly, ale jen na podvědomé úrovni, dodneška jsem si to neuvědomovala.....Pořád jen na něco čekám a až dnes v noci mě to trklo - ty blázne, nic se nestane, máš zdravou dcerušku, tak si to užívej.... Dneska si opravdu užívám každý Natálčin úsměv, to, že už umí sama spustit hračku, kterou ještě před týdnem spustit neuměla, to jak se ke mě při kojení tiskne... Moc jí miluju...
Já si taky myslím, že rodiče plně doceníme, až když máme svoje dítě... Taky jsem se k nim nechovala vždycky pěkně, ale dostala jsem se do fáze, kdy spolu vycházíme jako kamarádi....
Mě jen přišlo, že si dostatečně nedokážu vážit všech pokroků, které vidím u Natálky, je to tak automatický, že se nad tím zaradujeme, ale vyšumí to. Přitom je to zázrak jak se vyvíjí.....
In reply to Já si taky myslím, že by ivca.konik
že jsi teď hodně ovlivněná kamarádčinou holčičkou. A hlavně taky kamarádkou, která na to zůstala sama. :( Sama píšeš, jakou máš radost z každý Natálčiný novinky. A to, že neoslavuješ každej den maličkosti, je normální. Natálka má skvělou mámu a bude si toho vážit jako my, až bude mít svoje mrňousky. ;) Já jsem rodila ve čtyřiatřiceti, můj manžel je o 13 let starší. Já měla jen obavu, jestli to půjde. Až když se nám narodil takovej báječnej, zdravej smíšek a kliďásek, tak můj Míra říkal, jak je to skvělý, že měl strach, aby bylo miminko zdravý. Mě takový myšlenky vůbec nepřišly...ani mě nenapadlo, že by to mohlo bejt jinak. A přesto vim, jak si toho našeho šikulky vážim. :dance:
In reply to Myslim, by skořice
Víš, já mám asi takovou povahu, že za vším hledám problém a čekám jen to nejhorší, aby mě nic nepřekvapilo. je dobrý, že Tobě to nepřišlo vůbec na mysl i když 34 není žádný věk dneska, ale přece jen, je to větší riziko, než v pětadvaceti. Myslím, že jsem se svými strachy částečně na Naty malinko podepsala, je taková celkově ubrečenější, hlavně jsem několik prvních týdnů moc nevěděla, co s ní. Právě proto mě to přišlo i líto, že jsem pořád čekala a těšila se, až bude starší a vlastně jsem si to její miminkovství moc neužila, byly pořád problémy, tříměsíční kolika s několikahodinovým nočním řevem, obrácený režim (ve dne spaní, v noci řvaní), v pěti týdnech zápal plic... padala jsem na hubu únavou a uplynuly mi jedny z nejlepších okamžiků s mým dítětem....
In reply to Víš, já mám asi takovou by ivca.konik
Na druhou stranu je dobrý, že Tě spousta věcí a lidí příjemně překvapí. :) Natálka může bejt plačtivější teď a časem se to srovná. Jak je stará? A buď v klidu, já jsem poměrně pohodová, pozitivně naladěná a celý těhotenství jsem měla dobrou náladu. A po porodu a šestinedělí?! Vůbec jsem se nepoznávala, jsem brečela, že mi zvadly kytky. :s: Davídek se čtyři dny nechtěl vůbec přisát, celý kojení byl horor. Po třech tejdnech kojení plus Nutrilon ze stříkačky plus přebalení a uspání, krásný dvě hodiny. Pak si dal dvacet, doslova a jeli jsme nanovo. }:) Strašně jsem chtěla domů z porodnice a doma jsem si furt říkala, hlavně ať spí, že vůbec nevim, co s nim, když se probudí... :? Tříměsíční kolika nás taky neminula, takže jsme to prořvali oba, Davídek trpěl a já mu neuměla pomoct. Zápal plic musel bejt děsnej, hlavně pro Tebe. :( Byli jste v nemocnici? Neboj se nic, o nic jsi nepřišla. Tak to neber, dělala jsi všechno nejlíp, jaks dovedla a budeš vzpomínat, jaký to bylo. A krásnejch okamžiků bude moc a moc. ;)
Nejoblíbenější články
Zajímavé odkazy
Uživatelky s nejvíce příspěvky
Vaše fotografie
jasně, že si toho vážíš, když o tom uvažuješ... ;) Všechny ty svý děti milujem a kdyby měly nějakej handicap, stejně si budem vážit každýho pokroku. Já si zas zpětně uvědomuju, jak moc mám ráda svý rodiče. A je mi líto, že jsem se třeba k mámě nechovala vždycky pěkně. Až teď si uvědomuju, že si nás piplala a užívala stejně jako já teď Davíska. Jo, ty děti nám dají moc... :///: